Život je svině - část čtvrtá

26. listopadu 2009 v 18:08 | Jason Wayne LeClaire |  Thrillery romány
Jessie Smithová, původně blondýnka, nyní použila kaštanovou barvu na své vlasy.
Ani příliš hubená, a už vůbec ne tlustá. Jak by poznamenali mnozí homosapiens mužského pohlaví: "Ženskou je potřeba za něco chytit."
Nějaké to kilo navíc měla, ale ani jí, ani jejímu muži to nedělalo problém. Neměl rád ty vyhublé slečinky, které se po ulicích promenádují, jako by jim vše patřilo. Zamlouval se mu jiný typ ženy, přesně ten, který si vzal. Jejich svatba se odehrála před jedním desetiletím. Za tu dobu mnoho prožili. Dobré, ale také zlé časy. K jejich manželství se hodilo jedno motto, které jste mohli najít na každém kroku: "Dobře bylo, bude jen hůř."
 

Léta s protézou

13. listopadu 2009 v 20:18 | Adminka Tess |  Vtipné povídky
Na malém nočním stolku u babiččiny postele stojí sklenička naplněná vodou. Z ní na mě zírá protéza připravená kdykoli skousnout. Vzpomínám na všechny chvíle, které jsem s těmi zuby zažila a uvědomuji si, že jsem je vlastně nikdy neměla moc v oblibě.
Když mi bylo kolem pěti let, babička si z legrace vyndávala zuby z pusy a rukou s nimi cvakala. Připadaly mi jako příšera, která mě chce sežrat. Nic pěkného. Takže místo, aby u mě babička vyvolala smích, spíš mě rozplakala.
Kolem mých sedmnáctých let, když babička začala ztrácet paměť, přišla vždycky úplně bezmocná a bezzubá, podívala se na mě žalostnýma očima a řekla:
"Malkétko, já jsem stratila svoje subi."
Už jsem ji ani neopravovala, že nejsem má matka, a že se jmenuji Adéla, a podala babičce skleničku s uschovanými zuby. Třesoucími se prsty si protézu nandávala asi půl hodiny a pak řekla:
"Děkuju, Lubošku."
Nakonec začala být protéza babiččiným mazlíčkem. Byla pro ni tak důležitá, že už si ji ani nedávala do pusy, stále ji jen opatrovala u sebe a nespouštěla ji z očí. Někdy jsem ji zahlédla, jak putuje po bytě se zuby pevně přitisknutými k hrudi a mumlá si:
"Milášku, půjteme se plojít a pak tě tám sase to votišky, jó?"
Problém je však v tom, že má milovaná babička si díky své děravé paměti zapomene dát zuby do vody a spí s nimi v posteli. Když se jí pokouším vysvětlit, že je tak trochu nechutné spát s protézou, brání se, že spolu přece nic nemají, že jsou jen kamarádi. A pak mi říkejte, že staroušci jsou moudřejší než my mladí.
Jak na ty zuby koukám, je mi najednou docela líto se jich zbavovat. Byly tu se mnou a s babičkou dlouhou dobu. Mají v sobě uschovanou historii a vzpomínky na chvíle s tou drobnou stařenkou.
Snad mi ale babička promine, když jí řeknu, že jsem jí koupila zbrusu novou protézu a k tomu fixační krém Blendadent…

Život je svině - část třetí

13. listopadu 2009 v 20:09 | Jason Wayne LeClaire |  Thrillery romány
Muži zákona, kteří právě prohledávali zákoutí jedné tmavé uličky, odešli s nepořízenou. Přitom jednomu z nich to neustále vrtalo hlavou. Jako by se mu v hlavě usadil nenasytný červ a hlodal a hlodal a hlodal. Byl si tak jistý, že tam někoho zahlédl, tak jistý. Jeho kolega měl ovšem zcela jiný názor na věc.
"Přestaň nad tím už myslet. Prostě ses zmýlil." Nedalo mu a musel svému kolegovi říct pár vroucích slov. Připadal mu, jako by nad něčím přemýšlel. A taky tomu tak bylo.
 


Život je svině - část druhá

11. října 2009 v 11:40 | Jason Wayne LeClaire |  Thrillery romány
Dech měl mnohonásobně zrychlený než obvykle, měl pocit, že mu plíce vyskočí a zajdou si do nebližšího bistra. Sotva dýchal. Ne během, ale stresem, nervozitou a strachem. Adrenalin proudil v jeho těle jako jeho rodná krev.
Ocitl se v úzké uličce, která ho obklopovala ze všech stran. Připadalo mu, jako by se ony panelákové domy stahovaly k němu. Cítil se víc a víc sevřenější. Jako by jeho tělo někdo držel ve svěráku a pomalu otáčel tyčkou a přitahoval ono rozpětí. Bál se, bál se tak, jako ještě nikdy předtím. Už zažil mnoho srdcervoucích chvilek, ale žádná z nich se nemohla rovnat této.
Přemýšlel, co udělat. Jak se z této šlamastiky dostat. Vyběhnout zpět na hlavní ulici se rovnalo sebevraždě, jistě ho už hledali policisté. Napadlo ho, že by se schoval v jednom z domů. Ihned posbíral všechnu odvahu, která se v něm skýtala a vyběhl k prvním dveřím.

Cesta za pokladem - 3. díl

10. října 2009 v 8:30 | Adminka Tess |  Fantasy romány
Další den se na malém nádvoří za palácem sešla družina prince Alcarina připravená vydat se na cestu. Patřil tam sám mistr Olang, moudrý čaroděj, skřet Haldamir, který vynikal házením své sekery a neuvěřitelnou neodbytností a elfové Erunámo a Feon, kteří měli úžasné schopnosti ve střílení šípů nebo v technice nehybného usmrcení, což znamenalo zavraždění bytosti bez jakéhokoli hluku.

Nádvoří bylo na tuto schůzku výborným místem. Všichni odsud měli krásný výhled na velkou zahradu plnou barevných exotických květin a také na obrovský stříbrný měsíc, který byl tak blízko, že se ho mohli téměř dotknout. Panoval tu klid a ticho, dokonalé k projednávání plánů. Nádvoří navíc zelo prázdnotou, takže plány nemohly být nijak odposlouchávány. Jak se pětičlenná družina scházela, ozýval se na nádvoří uklidňující klapot bot. Podobaly se botám středověkých šlechticů. Tato móda se přenesla od lidí až do světa Fantazie. Nakonec se všichni usadili na již připravené dřevěné, bíle namalované židle postavené do kruhu.

Ve světě upírů - 2. díl

20. září 2009 v 11:41 | Adminka Tess |  Fantasy romány
Stála jsem před zrcadlem a pokoušela se make-upem zamaskovat svou bledost v obličeji. Po několika marných pokusech jsem to vzdala s tím, že lidské výrobky jsou úplně k ničemu.

Uběhlo deset let od doby, kdy jsem potkala toho kluka, tehdy úplně malého. Vůbec jsem se nezměnila. Ještě aby, když jsem byla v podstatě mrtvá. Někdy mě však už opravdu unavovalo, že i po sto třiceti letech vypadám stále na šestnáct. Nezměnil se ani můj bílý protáhlý obličej, ani rovné černé vlasy s fialovým proužkem na pravé straně, ani velké černé oči. Byla jsem stále ta vyhublá postava s dlouhýma nohama a s fialovými bavlněnými náramky okolo zápěstí. Bezděčně mě napadlo, že bych mohla změnit styl, ale pěstovala jsem si ho tak dlouho, že se mi ani nechtělo.

Cesta za pokladem - 2. díl

20. září 2009 v 10:57 | Adminka Tess |  Fantasy romány
Vládce všech snů zemřel druhý den brzy ráno. Pohřeb se konal ještě tentýž den. Princ Alcarin pro svého otce velmi truchlil. Věděl, že mu již nezbyl nikdo jiný kromě jeho příznivců, kteří ho chtěli jmenovat králem. I přes tu většinu vesničanů a měšťanů se cítil velmi opuštěný. Neměl u sebe nikoho, kdo by mu doopravdy věřil, kdo by ho podporoval. Navíc nemohl přestat myslet na budoucnost. Co se teď bude dít? Budou ho představitelé rady urozených víl a elfů považovat na dost zralého a moudrého k tomu, aby vládl? Vždy byl spíš uzavřený do sebe a o okolní obyvatelstvo se příliš nestaral. Ne, že by byl sobecký a neohleduplný, ale raději se zabral do knížek nebo do učení se boje. Rozhodně však nemohl nechat vládnout Erestora, agresivního krutovládce, který by se okamžitě zmocnil práv všech svobodných víl, elfů, vílů a elfek. Osobně se postará o to, aby se na trůn Erestor nedostal.

Společnost mrtvé mouchy

19. září 2009 v 18:13 | Adminka Tess |  Vtipné povídky
Společnost mi dělá mrtvá moucha. Ptáte se, jaká je to společnost? Inu, velmi přínosná. Víte, hodně si pokecáme. A jak k tomu vlastně došlo? Přišla jsem jednou takhle k oknu pokoje a na parapetu jsem zahlédla mrtvou mouchu. Chtěla jsem navázat kontakt, ale ta moucha vám byla taková... nijaká.
"Čau, moucho," povídám. "Tak jak jde život?"
"..."
"Aha. Takže nic moc, co?"
Přemýšlela jsem, jestli umřela dobrovolně. Víte, klidně ji mohl někdo zastřelit nebo třeba uškrtit... Anebo spáchala sebevraždu. Nebo už byla prostě stará a nemocná. Kdo ví. Do much člověk špatně vidí. Možná proto se s nima tak dobře kecá...

Život je svině - část první

19. září 2009 v 17:59 | Jason Wayne LeClaire |  Thrillery romány
"Co to sakra děláš?! Říkal jsem, abyste se ani nehli!" Vyřvával zuřivě na tu ženu. Měřila necelých 170 centimetrů, štíhlý pas, jako párátko. Středně dlouhé černé vlasy sestřižené na mikádo. Tentokráte nevlály vzduchem, už nedoplňovaly onu krásu, která přímo s ní sršela. Stačil jeden pohled a nejeden muž byl na měkko. Tentokrát se vlasy válely po studené podlaze, leskle hnědé barvy.

3. pisatel Jason

18. září 2009 v 17:59 | Adminka Tess |  Deník blogu
Ahoj! :) Nesu dobrou zprávu, že se k nám přidal nový člen, čtyřiadvacetiletý Jason Wayne LeClaire. :) Co nejdřív sem hodím jeho dílko. :) Teď o víkendu bych snad mohla mít trochu času, takže by mělo přibýt pár povídek a možná i nějaké ty rady... ;) Tak doufám, že se vám tu bude stále líbit (alespoň těm, kteří se sem někdy podívali... :D) a že se k nám třeba taky přidáte... ;) :)

Přeju krásný, tvůrčí a hlavně odpočinkový víkend! :) A nezapomeňte, že podle Johna Ruskina jsou knihy pro lidi tím, čím jsou pro ptáky křídla. :)

Kam dál